Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Jsem křesťan a od toho se odvíjí můj názor na smysl života a na to, co je po něm. Každopádně otázku po otázce:
- S konečností života se vyrovnávám tak, že se snažím žít nejlíp jak dovedu. Snažím se neplýtvat svým časem.
- Naopak na to myslím docela často ve chvílích, kdy si potřebuju připomenout, že nemá smysl stagnovat na místě a neřešit to, že mi třeba něco nevyhovuje nebo tak.
- Ano, věřím že něco po smrti je.
- Podle mě ve světě vždy šlo, jde a půjde o lásku. Smyslem života je tady se něco naučit, posunout se a následně pomáhat dalším lidem nebo jim alespoň projevovat lásku, která ve světě chybí. Jde o to, udělat si tady z tohoto přechodného místa navzájem co nejvíc snesitelné místo.
- Všichni jsme se narodili, abychom měli volbu toho, jaký člověk z nás bude. Jak si nás budou pamatovat, co předáme našim dětem, co tady po nás zbyde...
Co se týče dětí tak přece je lepší žít než nikdy neexistovat. Mít možnost volby, jaký člověk ze mě bude, než nebýt žádný. A zvlášť pokud já jsem v životě sama s sebou spokojená a jsem spokojená i s tím, co jsem dokázala, pokud jsem si našla milujícího partnera který mě neopustí, proč bych nemohla mít děti? Abych je mohla naučit lásku k životu a přírodě, aby mohly zažít jaké to je, v horkých letních dnech trhat třešně až z toho bolí břicho, aby mohly zažít toulání se po lesích až do večerních hodin, aby mohly zažít radost z úspěchu, zklamání z neúspěchu, naději že tentokrát to vyjde... Abych je mohla naučit že ty nejlepší věci většinou vůbec nic nestojí a že nejvíc úžasný je, se na chvilku zastavit a užít si přítomný moment a to, že jsem naživu a že se nemám špatně.
|
|
|
|
Tohle téma mě trápilo, když mi bylo 9-12 let. Trpěla jsem úzkostmi a často jsem měla pocit, že nemůžu dýchat. Mívala jsem i zlé sny.
Teď to beru tak, že se není s čím vyrovnávat. Žiju okamžikem a na to, co bude nebo nebude nemyslím. Téma smrti ve mně nevyvolává nic. Zkrátka tu jsme od toho, abychom žili život, užívali si ho a pak, až naše tělesná schránka přestane mít schopnost nám sloužit, zkrátka zemřeme.
Jestli něco je, nebo není, nemohu říct. Za sebe to beru tak, že vnímáme primárně díky tělu, které nám poskytuje smysly. Bez toho těla nebude jak cokoliv vnímat.
Nemám potřebu tu něco po sobě na sílu zanechávat, jelikož mi to stejně pak bude jedno. :D Člověka v globále podle mě často trápí jeho vlastní sebedůležitost, kdy je pro spoustu lidí problém přijmout, že život byl, je a bude i bez něho a vesměs je úplně jedno, jestli s nějakým přelomem přijde on, nebo x dalších lidí, kteří tu taktéž jednou nebudou.
|
|
|
|
Myslím na to každý večer.
Nedávno jsem mluvil s bývalým spolužákem ze školy, tak nějak se mi přiznal, že je křesťan. Mluvili jsme o tom a já pak zase dost přemýšlel (jako už několikrát), jestli ta víra přecejen není cesta a co vlastně přináší a zase dospěl k závěru, že mi to vlastně nevyhovuje, jediný + vidím v tom, že to odpovídá právě na tyhle otázky, na druhou stranu tě to zase dost ovlivňuje v tomhle životě a to se mi jaksi nezamlouvá. Takže se radši dál budu smiřovat s konečností tohodle života, jen když ten život zůstane "svobodný".
Velmi se snažím zanechat tu nějaký odkaz, kolikrát už i věřím, že jsem na dobrý cestě, že se mi to podaří, ale pak mě zase přepadne marnost. On se ten odkaz dá velmi snadno zpochybnit a nelze dělat něco, při čem má člověk absolutní jistotu, že jeho odkaz přetrvá. Na druhou stranu lze snadno poznat, co "nepřežije" ani přiští rok - pro mě jasný důvod tomu nevěnovat pozornost. (nemyslím lidi, těm umírajícím bych naopak pozornost věnoval).
Někdy se uklidňuju tím, že je možná lepší nezanechat vůbec žádný odkaz, než za sebou nechat několik mrtvých například.
|
|
|
|
Uklidňuje mě dívat se na věci, co mě přesahujou - třeba když vidím hory, vnímám tu nesmírnost a říkám si: "Tohle tu bylo tak strašně dávno a bude to trvat ještě stovky, tisíce let po tobě..." A v tu chvíli se cítím v bezpečí a v pořádku.
Příroda (fascinace přírodou) mě nechává zapomenout na tu mrňavou osobní existenci.
To vědomí konečnosti mě netrápí, ale naopak konejší. Možná k tomu přispělo i pár tripů, ale spíš jsem k tomuhle nastavení měla nakročeno vždycky.
Mám pro tebe rozepsanej mail, vím, že už to vypadá trapně, neslušně etc., ale prosím vydrž ještě chviličku (deadline 2 dny), dík.
|
|
|
|
Zároveň kdybych věděla, že pak už nic není, citila bych se svobodnější v tom, že kdybych někdy moc trpěla, mužů život kdykoliv ukončit. Když ale připouštím možnost, že to tím nekončí, tak bych na osvobození se od utrpení asi odvahu neměla, protože bych se bála utéct od údělu, který mi byl možná z nějakého důvodu určen k tomu, abych si jím prošla.
|
|
|
|
V nic po smrti nevěřím, nijak zvlášť mě nezajímá ani se jí neznepokojuju. Je to přirozený biologický proces, asi jako se najíst, jít spát nebo vyklepat pytel. Navíc, když se nad tím zamyslím, tak už jsem mohl být při troše smůly nejmíň pětkrát po smrti, v jednom případě to byl vyloženě hod mincí, jestli umřu.
Pokud se chceš zapsat nesmazatelně do historie lidstva, tak bys musel být jeden z miliardy a i tak budeš za pár století irelevantní a bude tě znát jen úzká skupina dějepisců.
Pokud tedy nechceš být zapomenut, tak dává větší smysl zplodit potomky a udržet svůj rod. Aspoň někdo, si na tebe v budoucnu vzpomene. Protože jako bezdětném člověku bez rodiny, po tobě neštěkne ani pes. Nejspíš budeš pohřbený nebo rozprášený v neoznačeném hrobě a ani tu svíčku ti nikdo nezapálí.
A o co na světě jde? Kromě toho pudového plození bych řekl, že hlavně o to dělat věci, které tě baví a užívat si života. Není naopak necitlivé děti nemít? A tím jím pomyslně upřít tu možnost užít si život?
|
|
|
|
Konečnost mě neděsí. Prostě zhasneš a už nejsi, takže tě nic netíží.
Já se na smrti nejvíc bojím právě toho, že to tím třeba nekončí a to co je potom je jedno velké neznámo.
Dělám v domově důchodců a mame tu jeden pokoj, kde už třetí obyvatelka popisuje holčičku která jí v noci stála u postele ( kdysi tam byl sirotčinec). Ti klienti se neznali, aby si tu informaci předali, byli to všechno ležáci nevycházející z pokoje. Přesto ji všichni popsali stejně. A to je fakt hrozná představa, že ještě sto let po smrti bloumám někde po duchoďáku.
|
|
|
|
Mně konečnost připadá osvobozující. Vyrostla jsem v rodině kde se hodně tlačilo na výkon, úspěch a peníze a osobní štěstí se vůbec ale vůbec neřešilo. Konečnost mi pomohla se osvobodit od tohohle mindestu a naučit se užívat si života a víc se starat o své zdraví, pohodu a spokojenost. Taky míň hrotím věci typu co si o mě druzí myslí nebo mám menší obavy z budoucnosti (to pro mě dřív bylo velké téma), protože si uvědomuju, že je to vlastně nepodstatné.
Smrti se nebojím od té doby, co jsem ji málem zažila v necelých 21 letech. Byla jsem dlouho a vážně nemocná a bylo to takové utrpení, že mi smrt ve srovnání s tím přišla docela v pohodě. Věřím že po smrti je absolutní klid a pohoda, nic vás netrápí a nebolí, všechno je ok. Určitě je lepší žít, ale myslím že když je člověk starý a nemocný, tak ho ta smrt už tolik neděsí.
|
|
|
|
Ještě znova k tomu, jak jsi napsal:
Jaký má pak veškeré naše snažení smysl, když zmizíme a budeme zapomenuti, jelikož pokud člověk není mimořádně tvořivý nebo mimořádně ničivý, aby se nesmazatelným písmem zapsal do historie lidstva, a to většina z nás není, bude zapomenut.
---
Chtěl bych se v budoucnu podílet na vývoji určitých technologií. Ke spokojenosti by mně stačilo to, že bych byl součástí nějakýho týmu, který vyvíjel nějakou určitou technologii, prospěšnou lidem. V tom vidím smysl.
|
|
|
|
jitrnice - ano, je to tak nastavené. Ale lidé disponují oproti zvířatům mimo jiné rozumem a abstraktním myšlením, díky kterému přetvářejí a utvářejí svět k obrazu svému a alespoň část z nás může vědomě vůlí a rozumem potlačit svůj instinktivní rozmnožovací pud, protože si dokáže na rozdíl od zvířat uvědomit a pochopit, že neustálé rozmnožování a předávání genů další generaci nikam nevede.
Četl jsem, že kdyby se všechny ženy v populaci rozhodly pořídit si dítě pouze s vysoce inteligentními muži, tak nejen, že by se během jedné generace zvedla průměrná inteligence, ale všichni muži by byli nadprůměrně a vysoce inteligentní. Což ovšem neznamená, že by taková společnost byla morálně, empaticky a v dalších ohledech lepší.
Zeptám se tě jinak: dokázala bys napsat, o čem podle tebe ten svět vůbec je?
|
|
|
|
Napsals-
Jaký má pak veškeré naše snažení smysl, když zmizíme a budeme zapomenuti, jelikož pokud člověk není mimořádně tvořivý nebo mimořádně ničivý, aby se nesmazatelným písmem zapsal do historie lidstva, a to většina z nás není, bude zapomenut.
---
Nemám potřebu dělat něco kvůli tomu , abych byl někdy v budoucnosti nějak "oslavován".
Chtěl bych se v budoucnu podílet na vývoji určitých technologií.
Napsals-
Konečnost se týká nás všech, proto by mně zajímalo, jaký k ní máte postoj,..
---
Nepřemýšlím o tom, jakýho věku bych se mohl dožít. Možná to bude 80 let, možná to bude 75 let , nebo prostě jiný věk. Např. jeden můj soused má věk větší než 80 let a žije bez nějakých větších zdravotních potíží.
Pro mně je důležité, udržovat životosprávu tak, abych měl co největší šance na to, že ve stáří budu pohyblivej a soběstačnej.
|
|
|
|
A po každém konci přichází začátek.
|
|
|
|
Mít děti, mít potomky, rozmnožovat se ať v lidské říši nebo živočišné, nebo rozmnožování rostlin je přirozené. Nemůžeš jít proti přirozenosti tak je to nastavené.
|
|
|
|
jitrnice - není. Ten je "jen" nevědomý. Protože kdyby byl vědomý, a tedy by si uvědomoval, že i jeho děti jednou umřou, protože jediná jistota v našem životě je nejistota a smrt, neměl by je.
Jaký je tvůj pohled?
|
|
|
|
Tak ten kdo má podle tebe děti je necitlivý ?
|
|
|
|
jitrnice - proč?
|
|
|
|
No podle mě si to ani nebudu moc uvědomovat
|
|
|
|
Píšeš pokud je člověk citlivý nebude chtít děti. To je blbost.
|
|
|
|
Fénixi, a jak si představuješ okamžik smrti? Někdy si totiž člověk ani nestihne uvědomit přicházející smrt a "má to za sebou".
Já si samotný okamžik smrti při plném vědomí představuju jako lusknutí prsty, jako krátkou chvíli, kterou ani nestihnu postřehnout - tedy že teď, v tenhle okamžik si uvědomuju sám sebe a tedy jsem, lusknu prsty a nejsem. A ani si nestačím uvědomit a postřehnout, že už nejsem. A to je podle mně štěstí.
|
|
|
|
No a rozhodně si nemyslím,že je smysl v tom předávat geny. Smysl života vidím tak nejak v souznění s přírodou a přirozeností daného jedince
|
|
|
|
Tak tedy: snažíte se na ni nemyslet? Ne,nesnažím. Myslím na ni poměrně často kvůli své nemoci. A když na ní myslím,tak ne z pozice strachu. Nalhávat si,že se Vas netýká..
Tak to si fakt nenalzu. Vím,že může přijít kdykoli.
Nemyslím si,že po smrti něco je.
Jaký má smysl naše snažení? Myslím,že jsme jako kapka v moři,takže velký smysl nemá.
|
|
|
|
fénix z popela - díky za příspěvek, ale neodpověděla jsi na položené otázky.
|
|
|
|
Nebojím se vlastni smrti. Byla jsem několikrát blízko smrti a žádné trauma z toho nemám. Víc se bojím smrti svých blízkých
|
|
|
|
@ smutný-člověk
Už jen samotný termín duše je esoterika. Páč pokud se jedná o vědomí, tak to je ovlivnitelné a je dáno činností neuronů a mozku. Pocit duše nedokazuje nic nadpřirozeného. Aby existovala nějaká duše, muselo by existovat nadpřirozeno. Respektuji, že lidi věří v nadpřirozeno. Ale nadpřirozeno se nedá dokázat. Je to spíše víra. Věříš, že máš duši. Já tuto víru nemám. Nechci ti brát tvoji víru v existencí duší. Jenom já na ně nevěřím. Proto nevěřím, že se moje vědomí po smrti mého mozku někam stěhuje. Podle mě je to vědomí natolik unikátní a natolik spojeno s mozkem, že se nedá přestěhovat nikam a s tím, jak přestane proudit do mozku krev, tak vědomí nenávratně mizí. Všichni, kdo to tady čtou, to čtou jen díky tomu, že jim jejich neurony okysličuje krev.
Rád bych, aby identita a vědomí nemizelo, nebo se někam přestěhoval. Rád bych se ještě jednou potkal se svým druhým psem v pořadí, páč to byl nejhodnější pes, co jsem kdy viděl a znal. No a byl to taky nejlepší tvor vůbec. Ani tak dobrého člověka jsem nepotkal. Tak toho psa bych rád jednou oživil. Jak zpívá Marta Kubišová: "Někde musí být ráj, lidí, zvířat a snů..."
Je to však podle mě jen touha, představa. Škoda, no.
|
|
|
|
Ahoj,
já se těším, až nebudu.
A doufám, že po smrti není nic - což je nejvíc pravděpodobné.
Mé teorie.
Různě se měnily. Od 2016 jsem katolík (křest), od 2021 dokonce dospělý katolík (biřmování). Poslední dobou dost chladný katolík.
Mělo to ale významný vliv na mé pojetí konce.
Teď mám verzi takovou, že život věčný bude s největší pravděpodobností kalkul církve (odpustky, převádění majetku před smrtí > život věčný). Já se však promodlil k tomu, že po smrti se má duše opět připojí k Bohu a tím se v něm rozplyne. Tedy zmizí v něm. Přestane si teda sama sebe uvědomovat a ono spočinutí v Pánu bude vypadat asi tak, jako když kapka (která pádem z mraku žila nějaký život) dopadla do moře. Stala se mořem, zanikla kapka.
|
|
|
|
Celá Zeměfoukle nakonec vyfoukle, a poslední fouk bude zároveň smradlavej pšouk.
I ten nakonec zhóří a až zhasne poslední fouk, nebude zde ani mňouk.
Áno áno:
k poslednímu vejprdu směřujou všechny naše snahy, vyvrcholením kariéry bude ticho a tma.
|
|
|
|
Nic zde nekončí vše se jenom optimalizuje a automatizuje díky evoluci
Smajlík Psycholog psychiatr Muž71
To je úsměvná pohádka. Samozřejmě že všechno končí. Stejně jako skončí tato planeta.
https://www.youtube.com/watch?v=DKH3LOBqI_c
|
|
|
|
Tak konečnost má svoje výhody i nevýhody. Nevýhodu vidím v tom, že byť bych udělal cokoli prospěšného, tak je to stejně marnost, pomíjivost. Rád sadím stromky, rád dávám život písním. A i když mě moje stromy přežijí a i když mě moje skladby přežijí, tak stejně i toto zanikne. Cokoli jsem vytvořil, promění se vniveč. Kolik jsem investoval do škol, včetně vysoké, kolik jsem investoval do vztahů, kolik jsme investoval do aut. Všechno marnost. Auto zreziví, to mě ani nepřežije. Barák mě přežije, ale taky se jednou rozpadne.
Kdysi v mládí jsem si to neuvědomoval. Mladý člověk má pocit nesmrtelnosti. Nebo si myslí, že smrt se týká jiných nebo že to je někdy daleko v budoucnosti. Ale po padesátce už člověk trochu bilancuje a vidí konečnost. Taky proto, že spousta mých spolužáků ze základky i střední už nežije. A to přímo ti, s nimiž jsem seděl třeba 8 let v jedné lavici. I spousta mých přátel už nežije. Nevím, jak došli k průměrné délce života 80 let, když dobrá třetina lidí, co jsem znal a byli cca v mém věku, už tu není.
Na smrtelnosti a konečnosti je ale dobrá ta věc, že se týká i těch nejvíce zahládlých. Těch, co jsou patologicky spojeni s majetkem. Jako Babiš, Bakala, Krejčíř, Janoušek, Pitr, atd. Ostatně Kellner už nežije. Spadl s vrtulníkem. Oni si ti boháči myslí, že je peníze ochrání před gravitací nebo jinými přírodními zákony. Neochrání.
Ani SUV ni negarantuje nesmrtelnost
https://www.youtube.com/shorts/5DfTZZ5Z9ro
Stačí být jen o pár sekund dříve v nevhodném místě a nejsi.
https://www.youtube.com/shorts/T-vz5Pg3CLI
|
 Je to tak |
|
|
|
Nic zde nekončí vše se jenom optimalizuje a automatizuje díky evoluci
|
|
|
|
33 
25 
21 