Ahoj, Franku.
S tím koncem manželství to bylo takové... divné.
Byli jsme po koupi a přestavbě domu, což bylo náročné období. Do toho se nahromadily nějaké vztahové problémy, ale reálně šlo o věci, které nebyly nijak zásadní a bývaly by šly vyřešit během hodinového rozhovoru nad sklenkou vína, jako to dělají jiné páry.
Jenže v tom byl problém. Manželka byla vychovaná v rodině, kde se od citlivých a nepříjemných vztahových témat utíkalo a dělalo se, že neexistují, „aby byl klid". Jenže ty věci pak hnily a bublaly pod pokličkou a projevovaly se např. tak, že mezi tchánem a tchyní docházelo k různým explozím nepřiznaných naschválů a sviňáren, ačkoli navenek bylo „všechno v pořádku".
Tuhle panickou hrůzu z mluvení o nepříjemných věcech si žena přinesla do manželství. (Pro představu - něco jsme řešili s dcerou u psycholožky. Manželka tam nechtěla chodit, bylo jí vždycky zle od žaludku, že nás prý psycholožka obviňuje ze špatného rodičovství. Přitom to nebyla pravda. Jenom se vyptávala a vždycky jsem s ní normálně a na pohodu komunikoval.)
Já jsem naopak dost otevřený, takže jsem navrhoval, ať ty naše problémy probereme nebo jdeme k nějakému odborníkovi podle jejího výběru. Nechtěla. Že si to v sobě vyřeší sama. Jenže to v ní kvasilo, až nakonec jednoho dne se v ní najednou zlomil emocionální vztah ke mně. A nešlo s tím nic dělat, bylo to (asi) definitivní. Z toho potlačování se navíc propadla do těžkých depresí (měla vždycky slabší psychiku) a byla jak živoucí mrtvola. Nic nejedla, musel jsem ji oblékat, svlékat, koupat, vodit na záchod... Bylo to děsné období plné bezmoci, které jsem myslel, že neunesu. Když jí zabrala antidepresiva, začala blbnout. Úplně mě škrtla ze života, jako bych neexistoval. Po příchodu z práce ani nepozdravila, prošla okolo mě k počítači a na internetu sháněla chlapy, se kterými odjížděla na vícedenní výlety. Pak si po těch proutnících musela léčit frndu antibiotiky... Tehdy jsem řekl, že končím, že mám svou důstojnost.
Jasně, měl jsem na té situaci podíl. Nejsem svatý, dělám chyby, chápu, že s lecčím mohla být nespokojená. Ale mám alespoň nějakou základní sebereflexi a ochotu na vztahu pracovat. Stačilo o tom mluvit. Celých těch sedm let předtím jsme měli moc hezký vztah, který nám všichni záviděli.
Nějakou dobu po rozvodu se manželka dala dohromady, uklidnila se a našla si trvalého partnera. Před časem mi napsala, že se naučila problémy řešit a mluvit o nich. Hodně mě to potěšilo, i když je škoda, že já jsem musel být tím trenažérem, na kterém to ještě neuměla.