Po delší době jsem se dvěma blízkými přáteli navštívil restaurační zařízení. Moc jsme nepopili, byl to spíš rozhovor v jeden dlouhý večer, kdy nebylo co dělat. Okolosedící hosté, co nás mohli slyšet si jistě mysleli, jak se skvěle bavíme. Já ne. Celý ten večer měl hořkosladkou chuť, jako to pití, co jsem popíjel. Spíš hořkou, než sladkou. Možná i proto jsem toho moc nevypil. Zato v hlavě se mi myšlenky víří víc, než je v takto pozdní hodinu zdrávo. Ještě teď mám tu hořkou pachuť v ústech a vím, že tam dlouho ještě bude.
Znáte ten pocit, kdy se smějete věcem, které jsou naprosto vážné, věcem, které většina normálních lidí považuje za natolik vážné, že nejsou schopni si z toho dělat legraci? Přesně to jsem praktikoval celý dnešní večer, i když jsem věděl, jak to dopadne.
Objevil jsem v sobě poslední dobou jednu zvláštní schopnost a to vybrat si z více možností takovou, která je naprosto regulérně nejhorší - a co je ještě horší, než horší, že si to předem uvědomuji, nicméně i přes to všechno, přes všechny poplašné sirény a majáky v hlavě, co mě před tím varuji, vrhám se do toho po hlavě.
To je ono, bezhlavě, po hlavě, nezodpovědně.
Nechápu to. Takové věci jsem dělal naposledy uprostřed střední školy a s blížící se maturitou to bylo čím dál tím lepší, až to nakonec zmizelo. A teď ve svém stále relativně mladém věku začnu dělat takové hlouposti? Jako by se mi v hlavě pral pětatřicetiletý, dospělý muž s mladým, patnáctiletým klukem.
Ale který má právo veta?
Pachtím se za odpovědi na otázky, které mi v hlavě kolují a připadám si jako nějaký obsedantní filosof. Ačkoliv ty otázky filosofické zrovna dvakrát nejsou.
Teď...všechno jsem si to uvědomil. Ve chvíli, kdy mi to došlo, zmrzl mi úsměv na rtech. Připadá mi že je pozdě. Připadá mi, že se vždy snažím dohnat vlak, který mi ujíždí.
Hrál jsem si s výbušninami a teď se divím, když začal odpočet. Neznám deaktivační kód. Nevím, který drát přestřihnout.
Zastav, počkej chvíli, napravím, co jsme pokazili.
Už zase. Snažím se opět věci ovlivňovat, i přesto, že ne vždy je to možné a efektivní. Možná bych to měl nechat plynout, nechat konečně věci osudu napospas. I když mě to děsí, sedět se založenýma rukama a nečinně pozorovat dění.
Vysoce bezúčelná, schizofrenní a z mé strany ojedinělá zpověď.
Ráno se mi to líbit nebude, tak už to po sobě číst nebudu. Porozumění, natož pochopení neočekávám. Stačí mi, že jsem to napsal. Od toho to tu je. |
23 
40 
34 
