Už jsem si tak pohnojila život, že nevím, jestli se to dá ještě napravit. Teď jsem to prokoukla, jak jsem chtěla žít v iluzi a nevidět co bylo očividné ohledně mě - to špatné. Třeba to ani není špatné, ale nevím co s tím.
V minulé práci jsem měla jistý problém - po celkem krátké chvíli mě to tam přestalo bavit a začalo mi to tam připadat jak u blbečků. Začala jsem to tam sabotovat. Když jsem dostala úkol přes počítač, že mám zavolat na poštu a na něco se zeptat, tak jsem si připadala jak u debilů. Co je na tom zvednout telefon a někam zavolat, proč to musí být podané jako úkol s deadlinem někde přes nějaký systém v počítači? Něco na tom mi přišlo tak absurdní, že jsem se nějak blokla a od té doby jsem žádné úkoly neplnila. Další úkol byl nosit jakýsi šátek a tričko. Už jsem pracovala před tím v uniformě, tak jsem věděla, že už to nechci. Místo, abych to řekla, tak jsem to radši sabotovala. No prostě blbka no. Moje nadřízená mi přišla stejně blbá jako ty její úkoly, takže jsem neměla chuť s ní komunikovat. Připadala jsem si jak nějaká figurka, která má plnit stupidní úkoly. Já vím, že o tom práce je, ale celé už mi to tam přišlo nějak mimo. Nakonec mě vyhodili. "Překvapivě".
Chtěla jsem to házet na ně, že tam řeší kraviny a zbytečně z toho dělají vědu. Částečně se toho pocitu nedokážu pořád zbavit.
Nakonec jsem si našla jinou práci. Tady už jsem delší dobu než v té minulé, ale už to zas kazím. Respektive jsem to úplně poslala do kytek. Problém je i v tom, že nejsem bůhvíjaká hvězda, co někam nakráčí a okamžitě si s každým padne do noty a získá si hromadu přátel. Můj šéf mě tu trpí, protože se mu nechce hledat náhrada, i přes to, že mu připadám zcela žalostná a má pocit, že ho nerespektuju a nevážím si ho. Nechci odtud odejít za takových okolností, ale vím, že i kdybych se sebevíc snažila, tak reputaci si už nenapravím. Je to se mnou jak na houpačce. Mám to tak se vším. Když je to období, kdy jsem "nahoře", tak i když je většina věcí fajn, tak se to stejně zvrtne a to i na maličkostech, za které může moje paranoia. Někdy mám pocit, že mě tu zesměšňují, že ví, že jsem blbá a nedojde mi to. Jsou to jen takové záchvěvy, ale abych nevyváděla blbosti, tak jen mlčím a dělám, že nic. Už ani nevím, jestli to opravdu je nějaké rýpání nebo si jen vše blbě vysvětluju. Doufám v tu druhou možnost. Pak to jde do kytek a mám blbou i docházku atd.
Ale k dotazu - jak to se šéfem urovnat? Jsem tu místo jedné jeho bývalé kolegyně - kamarádky než se vrátí z mateřské, což už bude nevidět, tak si myslím, že mě vyhodí. Na začátku tvrdili, že nejdu sem místo ní, ale že se pak ona přidá a já tu zůstanu. No, radši jsem tomu nevěnovala pozornost a doufala, že nekecají. Teď ale věřím, že tu jsem opravdu jen proto, jak mi to řekl můj šéf, protože je líný někoho hledat. On tu totiž ani moc času netráví, takže je mu to asi jedno. Ale co až se bude rozhodovat, jestli tu zůstanu? Podle mě se mě zbaví a já potřebuju udělat něco, abych ho přiměla, aby mě tu nechal, ale to musí nejdřív změnit názor. Vím, že jde o to, že budu taková ta snaživka vzorná. Ale pak zas přijde takové to jejich posmívaní, rýpání.
Tak už fakt nevím. Ale myslím, že problém je ve mě a budu ho mít zase i jinde. A to nechci.
Popravdě mám svého šéfa ráda, je to fajn člověk, tak mě to i mrzí, že jsem to tak pohnojila. Ale vzhledem k tomu "houpačkovému" efektu už nevím, jestli se jeho pohled na mě změní. Když jsem měla ty propady a on mi teda k tomu něco říkal, tak jsem slyšela teda děsné věci (dá se nad to povznést a moc si to nebrat, ale to je taky blbost, to už bych byla lhostejná). Prostě mě ničí ta představa, že si o mě myslí samé blbé věci. Na druhou stranu jeho počáteční a dle mě přehnanou chválu (když jsem nastoupila) jsem taky moc nepobrala, přišla mi přehnaná. Ale byla jsem ráda, že teda mi to asi jde. Pak začalo období jako na "houpačce"... |
| pekel nice |
 |
|
|
33 