Hlavně pocit osamocení... Často se cítím sama... I když nemám mít důvod, s kamaráda můžu být téměř každý den, kdybych chtěla + mám suprovyho přítele a i vlastní zájmy... A dívala jsem se na video, kde říkali, že to je normální, že se tak cítí úplně každý a kohokoliv jsem se zeptala, tak se tak vážně někdy cítí. Že je to v genech od pravěku atd....
Ale spíš je šílený, že i když tohle všechno vím, a vím, že vždycky nastane doba kdy na tom nebudu psychicky fajn kvůli tomu osamocení nebo nějaký kravine, tak i tak mě to trápí. Ale jakoby proč? Když vím, že je to součást života každého z nás... Nejhorší je, že při tom když mě popadne téměř bezduvody smutek (a vím že může být i hůř), tak si začnu domyslet blbosti, kterým v ten moment snad i věřím...
Nevím co proti tomu dělat... Hlaveň když přesně vím, co mě trápí a o co ve skutečnosti jde. Prostě to konstatně nechávat plout a neřešit...? Třeba je problém v tom, že jako dítě jsem nebyla skoro nikdy z něčeho depressed a najednou se dostávám do doby, kdy to začíná... |
| Moukrok |
 17 |
|
|
zotram